Zakladatel PROakce se dělí o své zkušenosti s timemanagementem
„Tento článek by se měl spíše věnovat první části nadpisu, ale pro mě osobně je důležitější především ta část druhá – spokojenost.“
Čas je jedna z nedostatkových komodit. Málokdy si můžete nějaký čas navíc dopřát, promarněný čas již nevezmete zpátky. Peníze vyděláte, rozbitou věc opravíte, nebo koupíte novou. Ale že jste něco včas nestihli, to již málokdy doženete. V tom je právě ten zakopaný pes. Jak efektivně řídit svůj čas, aby si člověk nevyčítal, co vše mu uteklo mezi prsty? Jak na svůj osobní timemanagement. Jsem soukromý podnikatel, řídím firmu, jsem zapojený v několika evropských projektech různých organizací, které mi poskytují obživu. Pracuji doma, nebo vyjíždím lektorovat mimo domov.
Byly časy, kdy jsem cítil, že nic nestíhám. Byl jsem schopen pracovat celý den.
Takto funguji posledních deset let od ukončení neúspěšného pokusu o doktorát, z toho již šest let s dětmi, tři roky v manželství, nepočítaně let ve vztahu. Byly časy, kdy jsem cítil, že nic nestíhám. Byl jsem schopen pracovat celý den – odpovídat na maily, telefonovat, řídit přípravy, vytvářet vzdělávací programy… Měl jsem pocit, že toho musím stihnout co nejvíc. S pravidelnými sezónními návaly práce (jaro/podzim) jsem se sám v sobě (i přátelům a rodině) ztrácel. Teď už je to jinak.
Nezměnilo se to lusknutím prstu. Byl to proces, který stále trvá a začal s narozením první dcery. Ne nadarmo se říká, že s třicítkou na krku by měl člověk začít moudřet. Člověk toho dokáže strašně moc, když ví, co chce a proč to chce. Naopak, pokud tuto otázku nemá zodpovězenou, veškeré jeho snažení jej nemusí posunout vůbec. Z mého táty mám pocit, že žije stále ve stresu. Neustále něco nestíhá – okopat rajčata, opravit střechu, uklidit v garáži, vypovědět pojištění. Přijde mi, že jeho nastavením je být věčně nespokojený. Nespokojený, protože nemá čas na to, co by chtěl, nebo si myslí, že by měl dělat. Ale je to opravdu tak? Kdo to může objektivně posoudit? Já? Máma? Děda, kdyby žil?
Individuální
Myslím, že řízení času je individuální záležitost a spokojenost s vlastním řízením času je subjektivní. Je to jedna z nejsubjektivnějších věcí – souvisí se spokojeností životní, s prožíváním svého osobního štěstí. A to záleží jen na nás. Stejně jako pocit, že žijeme svůj život tak, jak chceme, nebo že se necháme vláčet časem, a tak nic nestíháme.
V předchozím odstavci jsem psal, že by člověk měl vědět, co chce a proč to chce. Teď bych do té věty přidal osobní spokojenost a štěstí. Myslím si, že pro spokojenost s vlastním řízením času je potřeba vědět, kdy dojdete svého štěstí. Hlavně tedy pak, co je tím vaším štěstím. Na cestě ke štěstí totiž člověk nemůže být nespokojený. Ve chvíli, kdy ve svém životě uvidíte bod, který vás naplňuje, který vám vlévá motivaci ráno vstát a pracovat, spousta věcí se změní. A ten bod ve svém životě má podle mě každý. Jen ho nechce nebo neumí vidět. Nebo neměl čas ho uvidět.
Jak poznám, že se to povedlo?
Nejvyšším stupněm a nejlepším stavem tohoto přemýšlení je chvíle, kdy si uvědomíte, že ten šťastný bod, ke kterému směřujete, pro který vynakládáte veškerou svou energii, není tak daleko. Že vlastně je už v přítomnosti. Že jej nyní žijete a prožíváte.
V tu chvíli se díváte na všechny minulé útrapy, zažité nepohodlí a odříkání si, jako na něco, co vás posílilo a dovolilo vám dojít až do nynějšího stavu.
Karel Štefl, proakce